26 července 2016

Idiot Bulebik

Lebam Bulebik se probral a okamžitě ze sebe serval vše, co neznal. Nezbylo mu tak, než se do půl těla producírovat po příjmu a nechávat za sebou na podlaze tenkou červenou víte-co, která mu odkapávala z předloktí. Sestře, konající službu na otázku "kam že si myslí, že jde?" odpověděl pohotově, že "jde do prdele." V důsledku čehož se po obou jeho stranách objevili zřízenci, jenž jej násilím přivedli k rozumu a do sanitky.

"Hehe, koliks toho měl?" snažili se s opilým Bulebikem, který měl na sobě jen bílou mikinu na zip a černé tepláky s dvěma pruhy, navázat bodrý hovor. 
"Hehe, hodně," odpověděl Bulebik a vyhrnul si bílý rukáv o něco výš, aby blbci v bílém čuměli na červenou. A aby se rukáv onen nestal rudým.

Probral se v tmavé kobce, jenž - jak brzy zjistil - byla záchytnou stanicí pro podobné zoufalé idioty, jakým byl on sám a zjistil, že vedle něj leží další. Byl to Rus a chudáci zřízenci na něm na foukání při alkoholových testech museli oprášit ruštinu a řvát: "Jiščó. JIŠČÓ. JIŠČÓÓÓ!!"
Na záchod se Lebam Bulebik odvážil jen tak, že se nahý přidržoval všech čtyř stěn a pomalu pak postupoval až usednul na záchod bez dveří, na kterým - jak si všimnul, když se podíval nahoru směrem k bohu - byly instalovány kamery. Roztaženýma rukama se jistil podél stěn, syčelo mu v uších a Lebam Bulebik záviděl smrtelníkům bezpečí vlastního hajzlu. 

Vše, co se dověděl během pobytu venku, bylo tak vzdálené všemu živému, že ani ve svých dvaaosmdesáti letech neměl Lebam Bulebik nejmenší ponětí, co se bude dít dál, kam to všechno spěje a k čemu je to dobré. Ležel vedle sténajícího ruského teenagera, kterému bylo tak zle, že žadonil u brutálního zřízence v bílém o soukromý sebezpytující rozhovor. Když vyšel Lebam Bulebik ven, v první trafice si koupil placku vodky.

Tu popíjel, zatímco sledoval opravu dlažebních kostek pod okny bytu jeho rodičů, neboť jeho matka za něj zaplatila kauci 1860,- za noc strávenou se vší srandou na záchytce. Bylo jí v té době 115 let a ani v nejmenším nepochybovala o existenci Boha. 

Bude muset vypadnout, napadlo mu, když se s ním větve lip nad dětským hřištěm zhouply vzhůru a izraelská Hagannah - jak tušil - musela, jak by snad pravil Howard W. Campbell, jr - poslední američan - "jít do prdele..." Lebam Bulebik - jako už tolikrát v životě - místo toho, aby vrazil nohu do dveří života, ji naopak pouze očichal a stejně jako ostatní se odplazil do konejšivého soumraku stříbřitých jehličnanů.


https://media.giphy.com/media/atwLq8zVB6FYk/giphy.gif

23 července 2016

Idiot


Jsem obyčejný, jednoduchý, zmatený a zabedněný člověk jako každý. Vlastně jsem ten typ člověka, kterého prezident označuje slovem idiot. Nerozumím ničemu a dalším věcem a existují dokonce věci, na které nemám vůbec žádný názor. A celý život se děsím chvíle, kdy se na to všechno přijde...


Papírová kniha Deník skladníka nebude


...a jako takového mne oslovilo nakladatelství, projevující podezřelý zájem o vydání tohoto blogu knižně. Za nemalý poplatek jsem nechal vytvořit jakýs takýs ebook. Nakladatelství zařídilo IBAN a umístění v eshopu. A "papírovou knihu vám samozřejmě rádi vydáme, když si na to seženete prachy."

Po tristní zkušenosti s administrátorem na Startovači.cz (pan Tomek), který si se mnou toužil telefonovat, místo aby odstartoval mou kampaň na střídmých dvacet tisíc korun, kterou jsem připravil, a protože na Startovač neuspěl ani prsatý sexperimentátor Karel (a to je panečku nějaký býk), napsal jsem na facebooku Michalu Horáčkovi (a hanba mě fackovala) a předběžně ho požádal, zda by jako vysoce (či hluboce) kulturní člověk a intelektuál neměl zájem sponzorovat krátkou humornou knihu a zmateném skladníkovi. Dnes jsem zjistil, že to byl idiotský dotaz. 

Není tudíž pravda, co tvrdí Michal Horáček, že lidé nejsou idioti. Jsou. Já osobně chodím po venku každý den jako naprostý idiot, který nemá ponětí, co se děje. Tuší, že neví, že neví a ráno se zpocený hrůzou vzbudí, v naší spirální galaxii se posadí na posteli, za okny další den a on si řekne: "A teď, kurva, co?"

Mdlý rozum ani chabý úsudek mi nicméně nebrání, abych je nevytruboval do světa.

Skladníkem jsem přestal být přesně den poté, co jsem přišel domů z práce v deset večer místo v pět. Jel jsem tehdy nonstop dvanáctky/třináctky/čtrnáctky/patnáctky a šetnáctky užnevímkolikátejden, protože první skladník měl dovču. Dovlekl jsem se tehdy domů - považte - dokonce s dvěma kytkama a nepochodil jsem. Chudák manželka měla jedno plačící dítě v náručí, druhé pimprle si vleže v koupelně čůralo na břicho.

"Práce je ti přednější než rodina! Jak to děláš, že to nestíháš?! Co tam děláš?! Tak asi musíš víc makat nebojánevim!"

Byl jsem příliš zkoprnělý a taky urvaný, abych řekl nahlas, že co neudělám ten den, zůstane mi pochopitelně na další plus ještě nové. A že i jednodenní skluz může mít nedozírné následky v podobě zasekané rampy, kdy přijede kamion se devíti paletama a ty prostě NENÍ kam dát. Nepočítaje s předvídatelnými nepředvídatelnostmi jako několik rozlitých lahví olivového oleje v hlavní uličce skladu. Šířka uličky je vyměřená přesně na šíři jedné palety, tudíž jsem ji byl nucen na dobrou půlhodinku zablokovat. Za dobu mého divokého skladničení to naštěstí odnesly jen ty oleje a několik sklenic instantní kávy. Je s podivem, že když necháte několik dní na zemi rozsypané kafe, vytvoří se na místě hnědá krusta, kterou nedostane dolů ani několikeré snažení fundovaného čističe.

Zrovna když jsem klečel na zemi s hadrem (mycí stroj selhal), hodná pokladní Lenka (45, prsa 5) se přiřítila, že se "jen protáhne", vykřiknuvší: "Jo, to jsem vás chtěla poprosit!" Zmlkne, protože jí uštědřím pravý zoolanderovský ledový pohled idiotského skladníka v idiotské firemní skladnické blůzičce. Jaké šílenství mě v životě ještě čeká? Na mobilu si pustím hudbu z Přeletu přes kukaččí hnízdo, abych to trochu odlehčil a jdu vyčistit mycí stroj od olivového oleje.

Pak si dávám na rampě s bodyguardem Štefanem zasloužené kafe a cigáro a kolem se trousí na cigáro i naše učnice.

"Pane skladník, my v práci nesmíme. Že to na nás neřeknete panu Rittnerovi."
Šestery legíny, všechny černé.
"Když za mně vyčistíte flaškomat, tak ne."
Vzpomenu si na Vesničku střediskovou a nakloním se ke Štefanovi:
"Ty legíny, to je hezká móda, viď?"
Štefan nezklame a odpoví mi stejně:
"Jo, to jo."
A svět je zase na chvilku snesitelný.

Ve své pokročilé idiocii jsem dokonce zašel tak daleko, že jsem zaplatil (!) jednomu vykutálenému indickému swámímu, aby za mne nahlédl do budoucnosti. Sdělil mi, že zemřu ve věku požehnaných 78 let. Naštěstí se ukázalo, že si celé proroctví vycucal z prstu, jinak by mne čekalo ještě celých dlouhých 37 let, během kterých bych se usilovně a cílevědomě věnoval činnostem, o nichž bych byl přesvědčen, že zkrátí tuto dobu na nutné minimum.

Jsem trochu nihilistou a trochu bokononistou. Ale hlavně, hlavně jsem a zůstávám Idiotem.





17 července 2016

Tres Hombres - Soda Pop

Hrál jsem si tuhle zase jednou se svým Korgem TR a nahrál jsem na jeden zátah z čistý vody tenhle nestydatý optimismus.
Býval jsem totiž kdysi umělcem přímo diplomovaným a sem tam si k tomu ještě čuchnu.
 

13 července 2016

Podivuhodné odpoledne Lebama Bulebika


Foto z knihy "Sen safari" Zdeny a Josefa Vágnerových
„Kde je smysl života bytostí, které žily na nějaké planetě před milionem let? Třeba černošského zaměstnance vlakového nádraží v Keni v roce 1970, kdy na koleji zastavil vlak, převážející 47 žiraf, ulovených pro pražskou Zoo...“

Takové a mnoho dalších myšlenek mu běželo hlavou, zatímco stoupal a coby dvaaosmdesátiletý paragán funěl po strmé lesní stezce. Slunce pomalu zapadalo po přenádherném letním dni. Na zatrachtilou otázku co je vlastně jeho úkolem a posláním, Bůh kupodivu nemlčel a opakovaně hlásil, že pochopitelně být dobrým otcem. Želbohu to byla právě jeho dcera, která ho naplňovala tichým dusivým zoufalstvím, neboť sledoval, jak jeho výchova selhává a z něj se ve vztahu k ní stává pomalu ale jistě nerudný a štěkající fotr. Takže pokaždé, když Bůh odpovídal, říkal si, že by snad bývalo lépe, kdyby Bůh mlčel. Hrozba, že ve svých dvaaosmdesáti zemře „s-tím-hloupým-výrazem-v-očích“, se stala to odpoledne velmi reálnou.

Už několik hodin stoupal Lebam Bulebik strmými lesy na místo, které našel vloni na jaře. Byl to takový „borůvkový pokojíček“, jak si místo nazval sám pro sebe. Leželo pod samým vrcholem hory na skrytém plácku, obehnaném posledními zakrslými borovicemi, zalitém sluncem a nesčetným borůvčím s cestičkami, na kterých se dalo dobře vleže a soukromí spočinout.

Zastavil se, aby vydechnul, z batohu vylovil jednu ze dvou dvoulitrových petek s teď už vlažným pivem a pořádně se napil. Kmeny borovic začínaly rudnout zapadajícím sluncem a on si uvědomil, že to nestihne. Vyšel příliš pozdě takříkajíc neplánovaně až po obědě. Co měl k obědu si nepamatoval. Bylo docela možné, ba pravděpodobné, že ani žádný oběd neměl. Sundal sluchátka, aby si poslechnul les. Ten hovořil svou řečí. Lebam Bulebik rozuměl.

Bude se muset vzdát svého geniálního plánu vraždy Ohyzdného ducha v „borůvkovém pokojíčku“. Bude se muset vrátit a nalézt nové místo. A možná se bude muset vrátit úplně. Což ho děsilo nejvíc. Doprdelepráce. Napil se znovu z dvoulitrové petky a nasadil si sluchátka. A ještě jednu věc udělal. Mobilem vyfotil rudě žhnoucí kmen borovice, protože anebo přestože věděl, že ji dnes vidí naposled.


Začal tedy chvatně sestupovat zase zpátky. Místo, které ho napadlo okamžitě po zjištění, že nadešel čas pro plán B, byl příkrý kaňon s obrovitými strmými srázy porostlými vysokánskými buky. Kaňon začínal v místě, kde vedla lesní cesta s vyběleným kamením, kterou lemovaly kořeny stejně vybělené a zaprášené, jako kameny na cestě. Celý pás stromů s kořeny natolik odhalenými, že hrozily zřítit se každou chvíli ze srázu do údolí, se táhl nad cestou. Připomínaly mrtvá těla a obnažené kosti. Obrovská a složitá klubka kořenů byla odhalena zřejmě podemletím, a přestože místo bylo velmi světlé a šedé kmeny buků se táhly údolím kam oko dohlédlo, Lebam Bulebik nemohl místo pro sebe pojmenovat jinak, než „Údolí smrti“. Cestou z kopce téměř běžel (jak se mu zdálo), bál se že se nedostane k Údolí smrti ještě za světla. A zažít Údolí smrti za tmy rozhodně netoužil.

Posledních několik měsíců ho nenapadalo, na co by se ještě Boha ptal. Byl ochoten připustit, že nacházejíce se před koncem života, neví vlastně vůbec nic. Nicméně se mu zdálo, že teorie Boha jako člověka zbaveného všech egoismů může za jistých okolností dávat smysl. Do božského dialogu se mu ale neustále mísil nepříjemně oponující hlas, jenž vnášel do celé věci a potažmo do celého jeho života zmatek. Lebam Bulebik věděl, že Jeho jméno je Ohyzdný duch. Věděl to dlouho. Dokonce tak dlouho, že mu Jeho jméno už nenahánělo strach. Věděl, že je to on, Ohyzdný duch, který vládne všemu a ne Bůh. Bůh jen z dálky dohlíží, ale Ohyzdný duch koná. To všechno Lebam Bulebik znal a byl ochoten fakt přijmout. Trochu měl ale na Boha pifku, protože nechápal zásadní věc: Je-li Bůh mocnější než Ohyzdný duch (a drtivá většina katolíků by na tohle byla ochotna přísahat), proč Bůh Ohyzdného ducha nezabije a byl by klid? Temná odpověď přišla vzápětí: Bůh o tom ví a nechává to tak...

Aby přehlušil myšlenky, zastavil se a dal si další mocný lok zteplalého piva. Klid se mu rozléval tělem a on malinko zpomalil. Poslední zbytky zapadajícího slunce vytvářely mezmerizující světelné efekty a on je znovu a znovu fotil. A Ohyzdný duch číhal.


Toho dne si Lebam Bulebik zapomněl vzít svou denní dávku léků. A zapomněl i včera a den před tím. Jak praví Marv ze Sin City: „Je to zlé, nevzít si prášky, když máte stavy.“

Když se před patnácti lety naposledy napil alkoholu, bylo to v lesíku, kterému se říkalo Prutník. Poslední, co si tehdy - ležíc spořádaně opilý v lese mezi spadaným listím uvědomoval - bylo, že by se moc rád vyčůral. Nemůže ale momentálně vstát. Nějak se tedy otočil na bok a s vypětím sil rozepnul poklopec. Bylo to pro něj celé tak nezvyklé, že se ale vyčůrat nemohl. Ohyzdný duch se nacházel poblíž. Probral se až když s ním třásla jeho drobná žena, která ho následně obaleného listím zvedla ze země, podepřela a doslova na ramenou ho přes humna odnesla domů. Další měsíce pak strávil v teplácích a pantoflích v Pavilonu 33, vyhrazeneném vrcholovým přeborníkům v náročné disciplíně pro neúplné chlapy - profesionálním alkoholismu.

Když pak zas vyšel ven a celý ten strašlivý svět se mu svalil na prsa a olíznul ho svým vlhkým tlustým jazykem, Lebam Bulebik byl tichý. To bylo všechno, na co byl schopen pomyslet. Svět byl stejně nepřátelský jako před tím a barvy byly matné. Jeho žena ho neopustila a pak se císařským řezem narodila Ester. A on sekal latinu. Patnáct let se chlastu ani nedotkl. Ale jednoho opravdu překrásného letního dne, kdy slunce hřálo, ale nepálilo a on nemusel chodit do práce a jeho jedinou povinností bylo hlídat Ester na dětském hřišti a nebe bylo blankytné, se Prozřetelnosti zazdálo naprosto nezbytné, aby mu Ohyzdný duch zase jednou zařval do ucha.

A ukázal mu pak svět tak nádherný, bezpečný a radostný, že se Lebam Bulebik skoro začal bát smrti.  Pryč byly vzpomínky na Sonnderkommando i na Irgun. Ve městě, kterým kráčel, si připadal jako na Pandoře. Obrovité stromy s obřími korunami byly plovoucí hory a on stál a stál, díval se kolem sebe a nemohl opět pochopit, jak je uvšechvšudy možné, že tu nadpozemskou krásu doteď neviděl. Nebesa konejšila jeho zmačkanou duši a on tehdy foťákem na mobilu stvořil morbidní selfie, aby tak zdokumentoval sám sebe jako šťastného člověka. To bylo první den, kdy opatrně vysrkal v zahradní restauraci s dětským hřištěm, na kterém skotačila Ester, své první pivo po patnácti letech. Večer ulehal šťastný. Ráno se probudil a všechna krása a bezpečí světa byly pryč. A tak si lámal hlavu, jak to přijde, když se přece vůbec nic nezměnilo. Den byl stejně teplý a průzračný jako ten předešlý a Lebam Bulebik se začal těšit s Ester na hřiště.

V zahradní restauraci s dětským hřištěm si sedl na stejné místo jako včera a objednal si pivo.  Pozoroval tetelící se vzduch a větve modřínů. Vypil pivo snad trochu nedočkavě a čekal na Pandoru. Čekal, až přestane vidět rozmazaně. Účinek se brzy dostavil, i když o něco slaběji než včera. „Nedá se nic dělat,“ pomyslel si a objednal si další pivo. A po něm ještě jedno. Vznášel se v oblacích a kolem něj plachtili lemurové. Pestřenky monitorovaly svět a Lebam Bulebik si se zatajeným dechem uvědomil, že to nejsou myši, kdo ovládá planetu, ale právě pestřenky! Nade vší pochybnost! Teď tomu rozuměl a jeho nerozhodná a dosud bloudící mysl konečně vstoupila do Chrámu Vědění a otevřela tu nejzazší a nejnepřístupnější komnatu nejvyššího kosmického poznání. Ničeho dalšího již nebylo třeba a Lebam Bulebik se uvolnil. Usmíval se na štěbetající maminky s dětmi, kterých mezitím přibylo a dokonce s nimi prohodil pár slov. Smály se na něj a on očima zabrousil k jejich nahým kotníkům. Sám se tomu smál, protože ačkoli se před ním závoj nevědomosti doslova rozletěl ba dokonce úplně zmizel, on hodnotil maminy u vedlejšího stolu.

Zachvátil ho mocný pocit přijetí a bezpodmínečné lásky, jíž miloval každou jehličku na větvích okolo stojících modřínů, láskou, kterou – jak si s mrazením uvědomil – miluje i sám sebe. Viděl, že to JE možné. Strávili ten den venku nevídaných šest hodin, během kterých spolu s Ester prošli dlouhatánskou procházkou polovinu města a celý rozlehlý park. Po cestě se zastavovali, aby mohli s Ester studovat ve vzduchu na místě stojící pestřenky. Pestřenky se pokaždé zastavily před ním přesně ve výši očí a on je nechal ze vzdálenosti několika centimetrů dopodrobna skenovat jeho oči, obličej a snad i celou jeho duši. Vysílal k nim telepatická poselství neskonalého vděku a slzy mu tekly po tvářích. Byl vděčný, že může být součástí živoucího proudu v jakékoli jeho formě. Vítr, šumění stromů, naštípané dřevo za chaloupkou, fontánka v jezírku a samozřejmě modroskvoucí nebe – to všechno bylo naprosto v pořádku, do detailu promyšlené a provedené a jemu to bralo dech. Lebam Bulebik věděl, že Bůh existuje.

Nevzpomínal si, kdy naposled a jestli kdy vůbec zažil pocit tak ohromné a všeprostupující úlevy. Mohl klidně jít a mohl klidně zůstat stát, všechno včetně jeho samotného bylo v naprostém pořádku a bylo výtvorem nejen čarokrásným a geniálním, zároveň i mikroskopickou částečkou něčeho obrovského, živoucího, i když způsobem jiným, než si lidská bytost umí představit. Něčeho, co funguje, jak má a nikdy nic se uvnitř tohoto nevysvětlitelného soukolí neudálo chybně či náhodou. Dokonce všechno utrpení na světě se nezdá být skutečné, protože člověk ve skutečnosti není člověkem a také všechno násilí a smrt je jen hebkým pohlazením láskyplnou a všeobjímající rukou velkého architekta, Stvořitele. „Kdybych teď někoho zabil,“ pomyslel si, „bylo by to stejné, jako kdybych řekl: 'Miluji tě takovým množstvím lásky, kolik jí jen ve vesmíru je'.“ Lebam Bulebik byl v tu chvíli vším a vstoupil do něj Bůh.

Druhý den ráno se cestou na hřiště stavil nejprve v supermarketu, kde zakoupil dvě půllitrové plechovky piva po nevídaných jedenácti korunách. Promptně si totiž spočítal, že jedno pivo v zahradní restauraci s dětským hřištěm ho přijde téměř třikrát dráž, než tahle plechovka ze supermarketu. Navíc tak nebude vázán místem a bude tak moct strávit ten den víc času přímo v božím chrámu, tedy obklopen stromy v rozlehlém parku, kde rostly nejen modříny, ale i smrky, listnáče a hlavně borovice, ty prodloužené prsty boží či antény, přijímající božskou blaženost přímo ze srdce samotného Boha, metaforicky řečeno; věděl už totiž, že Bůh je víc, než vousatý muž s vytrčeným ukazovákem, případně prostředníkem a sedícím v nebi.

Na hřišti si proto ten den dal pouze tři MALÁ piva a pak se s Ester přesunuli do parku, kde z batohu vylovil nejdříve jedno a nedlouho na to i druhé plechovkové pivo. Tentokrát ale usoudil, že včerejší zážitek kosmického vědomí byl přece jen dardou, koňskou dávkou, pročež jej dnes sama Prozřetelnost nechávala (přes celkový počet piv 5) přece jen trochu vydechnout. Den byl tím pádem vesměs normální a Lebam Bulebik přece jen poněkud nažbluňkaný a spíše ukrkaný, než láskyplně blažený. Vrátili se domů už po poledni. A hned po obědě se tentokrát sám vypravil na obchůzku, rozhodnutý nadýchat se blaženosti a míru stůj co stůj.

Přikoupil proto nejprve v supermarketu dvoulitrovou petku s pivem, která vycházela snad ještě levněji než plechovky. „Čtyři další kousky,“ myslel si prozíravě, „budou stopro stačit.“ Nestačily. Bůh se už ten den nijak neprojevil, vyjma otravného hlasu, který mu v hlavě opakoval, aby „byl hlavně otcem“, případně aby „okamžitě přestal chlastat“. Lebam Bulebik tušil, že ztrácí kontrolu (pokud vůbec kdy nějakou měl), což se mu potvrdilo ten večer i doma, kdy matně vnímal, že mu jeho žena právě dělá scénu. Z odpoledne si nepamatoval nic. Až večer měl ten nejasný pocit, že měli doma, když už Ester spala, jakýsi pohovor.

Jelikož druhý den ráno bylo, vyjma nemluvné manželky všechno celkem normální, oznámil, že dnes jde ven sám a udělá si takovou středně dlouhou meditativní a sebezpytující procházku po okolních kopcích. Pro tu příležitost pak zakoupil dvě dvoulitrové petky piva a zamířil nejprve na chaloupku, kterou koupila jeho žena teprve vloni na podzim, jelikož si v ní hodlala zřídit pravý dobový tkalcovský stav. Což se jí podařilo a ona v chaloupce po celou zimu tvořila kolekce ručně tkaných koberců složitých pestrobarevných vzorů a olbřímých rozměrů.

Lebam Bulebik netvořil nic. Kromě své setrvávající špatné nálady nepřispíval světu ničím, co by stálo za řeč. Do osobního dotazníku, který měl vyplnit na semináři osobního rozvoje a uvést v něm svůj ústřední dar lomeno talent, byl nucen HŮLKOVÝM písmem po pravdě odpovědět: STÁLÁ NASRANOST. Nedivil se proto nikdy ani za mák, proč zrovna on musel jako veterán Šestidenní války i obou intifád, skončit v teplácích a pantoflích na pavilonu 33 v Praze – Bohnicích a nebyl to zdaleka jeho alkoholismus, co pokládal za Boží omyl.

Když vystoupal do chaloupky, slunce už pořádně hřálo. Zul si boty i s ponožkami a zrcadlové brýle proti slunci položil na sklápěcí stolek na zdi. Pak si svlékl i mokré tričko a džínové kraťasy a s dychtivým RRRRRT odzátkoval jednu z petek. Pivo bylo ještě studené. Vyšel na zápraží a sedl si (někdo by možná řekl, že „usedl“) na lavičku vedle dveří. Pak vstal, došel si dovnitř pro brýle proti slunci, zase si sedl a pořádně se napil. Čekal.

Bůh se poznenáhlu zhmotnil kdesi kolem něj, nad ním a nakonec i v něm samém. Lebam Bulebik seděl na zápraží jen ve spodním prádle a jen... BYL. Od toho okamžiku nemělo nic větší smysl, než zůstat naprosto bez pohybu, očima přejíždět po okolních kopcích, loukách s pasoucími se krávami a větvích staré třešně po jeho levé ruce. Jeho pravá ruka za chvíli držela prázdnou petku od piva.
Nevěděl, jak dlouho seděl. Vlastně ne, že by celou dobu jen seděl, pravděpodobně mezitím i několikrát vstal, aby se vyčůral do právě kvetoucího jasmínového keře. Keř bzučel pilně pracujícím včelstvem a on tak mohl ze vzdálenosti pouhých několika centimetrů detailně pozorovat ty nejfantastičtější biomechanizmy, přelétávající z květu na květ a téměř se sám včelou stát.

Otevřel druhou láhev. Začal pofukovat jemný vánek přímo z růžových a voňavých lící božích. Vstal a tu ho zachvátil ho smutek. Pivo v něm pomalu den po dni zastavovalo tvorbu endorfinů, a tak to byl strašlivý smutek, ve kterém byl teď najednou sám a nahý a nevěděl odkud přišel. Nevěděl, co je láska a nemohl si vzpomenout ani na smysluplnost veškerenstva ani na vůni borovic. Kdyby nebyl tak opilý, možná by řekl: „Nevím, jak jsem se sem dostal, ale vraťte mě zpět.“ Lebam Bulebik byl ale příliš opilý a příliš zesmutnělý. A také příliš slabý na to, aby věřil ve smysl všeho. Nevzpomínal si na pestřenky, na modříny ani na vodu. Jeho duši obestřela temnota zmaru, hněvu a nenávisti tak strašná, že neslyšel ani řezavý smích. Smích, jakým se smál Ohyzdný duch.

Jeho žena ho doma uvítala mlčením a posléze stručným sdělením, že s Ester odcházejí. Ještě ten večer vložil Lebam Bulebik na dno batohu dopis pro Ester a dva nože. Zálesácký v koženém pouzdře a vyskakovací s dvojitou pilovitou čepelí, jenž oba dostal kdysi od svého otce.

Lebam Bulebik dorazil k Údolí smrti. Bylo ještě světlo, ale záře bílých kamenů na cestě rychle slábla. Zmačkal prázdnou petku. A otevřel druhou. Už po cestě zavrhl pro vraždu Ohyzdného ducha Údolí smrti jako místo číslo dvě. Teď, když se zježenými vlasy hrůzou patřil pohledem ze srázu dolů, se ve svém rozhodnutí jen utvrdil. A dopustil se tak zásadní chyby. „...prdele“, pomyslel si znovu. Bude rád, když se za světla dostane alespoň z hory dolů. Dal se do pohybu. Sundal sluchátka, aby slyšel přicházející tmu. Kéž by přišel déšť. Přestože věděl, že tohle je dnes naposled, z toho, co uslyšel mu tuhla krev. Běžel po kamenech podél stěn z propletených kořenů, které mu připomínaly hromady lidských těl, se kterými se musel tahat v Auschwitzu. Po levé straně křičela teď už černočerná prázdnota rokle se světlejšími kmeny vysokánských buků, které teď připomínaly gigantická těla „Šedých“. Minul rokli a Údolí smrti zůstalo konečně za ním. Letěl z kopce, několikrát uklouzl a švihnul sebou tak, že mu přišlo na mysl, že by si teď nemusel vymknout kotník.

Údolí smrti

Během nočního sestupu byla nicméně jeho mysl příliš zaměstnána samotným sestupem, takže když konečně dorazil na vyasfaltovanou silnici, připomněl si, že jeho prioritním zájmem bylo sledovat smrt Ohyzdného ducha za denního světla a na odlehlém místě, aby nebyl nikým rušen a až bude po všem, aby se slehla zem. To už teď nebylo možné. Takže jak už to Lebam Bulebik uměl,  propadl dalšímu zoufalství.

Bloumal místy, se kterými se dnes při cestě nahoru rozloučil. S jakou lehkostí rázoval prve vzhůru vstříc poslednímu souboji, s takovou tíhou se teď vracel zpátky. Zoufale hledal vhodné místo, až se octnul zpátky v parku. V noci se nezdálo žádné místo dostatečně vhodné, i ta známá mu teď připadala nepřátelská a to by ho připravilo o zbytek sil. Chtě nechtě si teď musel odpočinout.

Našel volnou lavičku (tou dobou byly volné už všechny), sedl si a napil se z poloprázdné petky. Pak vytáhl z batohu nůž, vyhrnul si rukáv a přiložil ostří k zápěstí. Trochu se natočil, aby mu krev nevystříkla do obličeje, až přeruší tepnu. Zatlačil na nůž a vší silou trhl nožem napříč. V tu chvíli se kolem něho mihnul stín. Sykl a na zápěstí se objevila červená čára. Chvíli ji pozoroval. Krev stála v ráně. Přitlačil ostří znovu, tentokrát trochu vedle a zase vší silou řízl. Objevila se další červená čára. Krev odmítala nejen stříkat, odmítala vůbec téct. Řeka několik metrů před ním za to tekla jak se patří. Rozhodl se použít druhý nůž s dvojitou pilovitou čepelí; vypadal najednou hrozivě a když jej přiložil k ruce, přece jen nedokázal zatlačit a trhnout vší silou. Objevila se jen další, tentokrát dvojitá rudá čára. Krev pomalu kapala na zem. Zoufalství Lebama Bulebika se stávalo nezměrným. Co přesně se změní, zemře-li jeden zaměstnanec nádraží v Keni? Znovu se pořádně napil v bláhové naději, že tím krev zředí. Potom opakoval krok za krokem celou proceduru na druhé ruce. Se stejným výsledkem. Krev kapala a on se roztřásl zimou.

Chvíli seděl, pak položil oba nože na dno batohu ke dvěma prázdným petkám a dopisu pro Ester. Potom si olízal krev z rukou a stáhl si rukávy. Vstal a vydal se domů. Nenáviděl sám sebe a své tupé nože.

Nevěděl, zda vyhrál Bůh nebo Ohyzdný duch. Ale navzdory sobě samému zůstal tak Lebam Bulebik zatím naživu.


05 července 2016

Trojí důkaz přítomnosti Boží / Jak jsme zachraňovali planetu 3.

Součástí ceny maringotky byla "doprava až na místo určení". U maringotky – jak jsem předpokládal – se předpokládá, že místo určení může být hůře dostupné a tahle nenápadná klauzule nám měla zajistit klid mysli a dopravu plus zaparkování maringotky během jednoho dne v místě, na něž ukážeme prstem. Jsem si myslel. V tomto směru jsme se tedy neměli čeho obávat a zároveň jsme se opět (a zdaleka ne naposledy) hluboce mýlili.

Mám to dodnes před očima. Tahač táhnoucí maringotku až od Brna, dorazil ve čtyři odpoledne pod les. Čekal ho zhruba dvěstěmetrový úsek stoupající lesní cestou s vyjetými kolejemi. Optimisticky jsme s řidičem vyrazili na prohlídku trasy, želbohu ani ne v půli cesty řidič přestal jít a zastavil se slzami upřímné lítosti v očích, děl:
"No tak to vůbec."
Já: "Jako vůbec?"
Řidič: "Jako vůbec."

Skryté obavy hryzající mne od rána v zátylku tak byly beze zbytku naplněny. Řidič prý odpojí maringotku a nechá ji stát. A nedosti na tom, při otáčení a couvání tahače, právě v pozici, kdy maringotka na šikmo zatarasila příjezdovou cestu, tahač přestal fungovat. Během chvíle, kdy jsme dumali nad situací, jsem byl nucen omluvit se několika lesnickým terénním vozům, které se s burácením otáčely a hledaly jiné cesty. Lesníci byli nesmírně rádi, že se jim stěhujeme do revíru a oni tak budou muset posunout hranice lovného území a opustit trvale stanoviště na posedu č. 2 s vyhlídkou na louku, srnce, divočáky a můj "Srací háj".

Nemaje startovacích kabelů, k mrtvému tahači jsme zavolali na pomoc známého s kabely a landroverem. Nic. Situace se věru nevyvíjela vůbec příznivě do té doby, než jsme zapřáhli tahač za landrover. Jak maličký se najednou jevil mohutný nákladní cruiser, dýmající a s napjatým lanem, zaháknutým do předku tahače. Kouřilo se z výfuku, kouřilo se od kol. Stál jsem s hrůzou, neboť téměř dvě hodiny uplynuly a to jak a zda vůbec dopravíme maringotku nahoru do lesa zatím nebylo naprosto diskutováno. Pak se tahač pohnul.

Kamion byl tažen na laně landroverem dobrých deset metrů, zanechav v polní cestě vyhloubenou památku sesmaženého štěrku na svou vybitou baterii. Pak mu naskočil motor. Řidičův obličej rozzářil výraz úlevy, když vyskakoval z kabiny a celoval zbrocenou tvář záchranáře v landroveru. Nakonec mu ještě vnutil stovku a na oplátku přijal radu, ať cestou zpátky raději nikde nezastavuje, ani až bude brát u Devíti křížů naftu. Horlivě kývaje hlavou nasoukal se zpátky do kabiny a vyrovnav maringotku úhledně podél polňačky, jsme za chviličku už sledovali jen zadní světla tahače a pomalu se usazující krutý prach cest.

A tu se náš známý, který se jmenoval a jmenuje Petr (a jestli to čte, tak ho velmi vřele zdravím), ukázal jako první, v tu chvíli ještě nikým z nás nespatřený a nepoznaný posel Boží. Ležérně si sáhl do kapsy unavených montérek a vyloviv zaprášený mobil, našel v něm telefonní číslo na jakéhosi primáře nemocnice, který bydel dole ve vesnici, aka Božího posla číslo dvě. Pan primář totiž vlastnil traktor.

Netrvalo dlouho, snad jen chabé dvě hodiny a usměvavý pan primář dorazil za námi pod les k parkující maringotce. Obhlédnuv situaci, vyjádřil se nadmíru laskavě jak o maringotce, tak o svém traktoru. Inu, kapacita. Pomalu se nám vracelo sebevědomí a chuť žít dál.

Šeřilo se. Pan primář si šel domů pro traktor. Nás zůstavil samotné na místě, kde se na maringotku snášel horský soumrak a na manželku a mimino, které jsme celou dobu na střídačku chovali, únava. Čekalo nás ještě stoupání lesem s traktorem táhnoucím maringotku, luční parkování a zajištění maringotky nahoře na louce a cesta autem zpátky do Prahy, cca 100 kilometrů. Necítil jsem hlad, neboť bojovný duch se ve mně spolčil s adrenalinem divoce burácejícím peřejemi mého krevního řečiště. Představoval jsem si primářův velký, krásný a nablýskaný Zetor, pro který bude celá cesta hračkou.

Čekali jsme dlouho, netušíc, že to, co se chystalo přijít, se navždy vryje do našich kostí. Téměř za tmy se s rachotem zjevil pan primář na něčem, co kdysi bývalo traktorem. Nyní jsme užasle patřili na rozhrkanou a pomalu se vlekoucí hromádku plechu na vratkých kolečkách, šibalsky pomrkávajícím jedním svítícím světlometem. Nevybavuji si už samotné zapřahání maringotky, neboť můj bojovný duch jak přišel, tak odešel a neblahé tušení, které mělo záhy dojít naplnění, mne zcela ochromilo. Celý bizarní konvoj se však pohnul a ve mně byla malá dušička.

Volným krokem jsem jej následoval vzhůru, nejdříve vyjetými travnatými kolejemi se stopami po opravdových traktorech, kterým svítí oba přední reflektory, a které mají motor Porsche a klimatizaci. Funíce jsem ho dohonil těsně před koncem posledního (a kritického) stoupání. Lesní cesta se v těch místech vinula ve vymletém korytě, jehož boční stěny byly téměř dvoumetrové, zpevněné odhalenými kořeny vzrostlých buků, tvořících loubí, kterému za normálních okolností věnuji vřelou a vděčnou pozornost. Traktor stál i s maringotkou těsně pod vrchem. Vyškrábal jsem se na stěnu vpravo a přes řvoucí motor se snažil navázat verbální kontakt:

"Co je?!" řval jsem.
Viděl jsem pana primáře za volantem, kterak kroutí hubou a krčí rameny. Přeskočil jsem na kapotu traktoru a strčil hlavu dovnitř.
"Volal jsem mladýmu, ať pro mě přijede s traktorem," řval primář, "vraž zezadu pod kola nějaký kameny a běž ho dolů čekat. Naveď ho sem z druhý strany!"
"Co je?" řval jsem znovu.
"Zasek' jsem se a do kopce to nerozjedu," řval primář, "musí mě vytáhnout zezhora!"

Seskočil jsem z traktoru a běžel zpátky dolů k autu, ve kterém čekali manželka s – teď už spícím, naštěstí – miminem. Stručně jsem jí vysvětlil situaci a běžel vyhlížet primáře mladšího. Setmělo se. Po další hodině jsem ho spíše slyšel než viděl, dorazil už za úplné tmy a také mu svítilo jen jedno světlo. V temnotě jsem nějak naskočil k němu do traktoru a kdyby tam seděl sám Pán Temnot, stejně bych na něj neviděl. A neviděl jsem tehdá, že právě dorazil i posel Boží číslo tři.

Sama jízda na traktoru je zážitek na mnoho zimních večerů pod lampou. Držel jsem se vší silou, stoje jen na jedné noze a snažil se přeřvat motor. Jediná cesta k nám na louku byla zablokovaná, museli jsme najít jinou. Nebudu se pouštět do popisu nočního geografického dobrodružství v neznámé krajině, snad jen tolik, že jsme hledali louku, na které jsem byl do té doby třikrát, mezi dalšími lány luk, křovin a lesů, kde jsem nebyl vůbec nikdy. A to všechno v noci. Naštěstí v noci, zřejmě bych si za bílého dne v sandálech na nohou na podobná místa netroufl. Měsíc tu noc také naštěstí nesvítil a vysoká tráva mi sahala po bradu.

Během jízdy mi adrenalin musel stříkat i ušima, protože – jak jsem zjistil až daleko později – měl jsem nohy od krve. Primář mladší se nakonec přece jen vyznal a terénem, ve kterém jsem se držel traktoru vší svou nevelkou silou, neboť ten se nakláněl na strany tak, že jsem chvílemi pouze visel, trefil nakonec na louku, ze které zcouval na nějakých patnáct metrů od prvního traktoru, kterému stále běžel motor a nesvítil už ani jeden světlomet. Primář starší vystoupil ze svého stroje:

"Řetězy máš?" zeptal se.
"Jaký řetězy, s mi nic neřek?" odpověděl primář mladší.
Cítil jsem, že mne přestávají nést kolena.
"Vole té snad jasný, ne? Žišmarja tak vem ty lana no," řekl primář starší.
Mladší primář potmě dotápal ke svému řvoucímu traktoru a za chvíli se vrátil s ocelovými lany.
"Zacouvej až přede mně dolu," řekl primář starší.
"Nemůžu, bych to celý nevytáh. Musim zůstat tady nahoře na rovince, abych se vůbec rozjel."
"Nemáš tak dlouhý lana. Musíš sjet dolu."
"To zkusim, třeba budou stačit."

Lana stačily těsně. Tři centrimetry silné ocelové lano mělo do kopce vytáhnout další traktor se zapřaženou devítimetrovou maringotkou. Oba nastoupili do svých strojů. Stál jsem stranou v lese uprostřed mezi nimi. Primář mladší se dal pomalu do pohybu. Lano jsem ve tmě neviděl, že se napjalo jsem poznal jen podle zvýšených otáček motoru prvního traktoru. Motor řval a řval a najednou mi něco zasvištělo před obličejem. Traktor polevil a primář mladší vystoupil. Vystoupil i primář starší.

„Tyvoletomimusíšdátznamení, že jedeš. To prdlo no. Tě v tý tmě nevidim tyvole!“ řekl starší.
Primář mladší vytáhl mobil s baterkou a začal hledat konce lana. Bylo přervané a roztřepené.
„To svaž,“ řekl starší primář.
„Jo, ale to pak nedosáhne,“ řekl mladší.
„Tak sem zacouvej.“
„To pak nerozjedu.“
„Rozjedeš.“
„Ses posral, nerozjedu.“
„Ale rozjedeš, dáš nám znamení,“ otočil se na mně, „a já na to šlápnu taky. Jsem prve nevěděl, že je to lano už napnutý, tak jsem nejel. Tak teď pojedu taky a pude to.“ Mladší primář zacouval blíž z kopce dolů a začal navazovat tlusté ocelové lano. Funěl.

Vzdal jsem to. Zůstanem tady přes noc zapadlí a všichni tady zemřeme. A manželka dole v autě s miminem čekajíce a netušíce, co se tady děje, přes noc umrzne. Prožluklý život. Jestli Bůh existuje, měl by si připravit pořádnou výmluvu. Všechno je ztraceno. Snažíme se a trmácíme, pytlíkujem ty naše životy jak se dá a balíme je do značkových hadrů. A stejně to nestačí, větší televize nestačí, druhý auto nestačí, nic nestačí, pořád jsme jen ranečky strachu, že se na všechno přijde, na ten podfuk s tím, kdo vlastně jsme, vlastně nejsme. Nejsme nic, jen se dřeme v práci, doma se dřeme s dětma a v televizi je hovno, tak jdem spát a nemůžem, protože je vedro a zejtra musíme zas do práce. A svět je šílený, nedává to smysl, o čem to teda ksakru všechno bylo?

Oba primářové nasedli a já s baterkou na primářově mobilu jsem měl mávnout až se lano napne. To bych na něj ale musel dosvítit, abych to poznal. Prdele. Ocelové navázené lano, který prdlo, když bylo celý. Co teprv teď, když drží jen na dvou uzlíčcích. To nemůže dopadnout. Marný, marný všechno. První traktor začal zase řvát. Pak se lano – snad – napjalo a já mávnul baterkou směrem k druhému traktorovi a ten zabral taky. Řvali tam oba a ani jeden se nehýbal. Jen túrovali, túrovali a túrovali...

A pak se mi malinko zatřásla brada a nahlas ze mně vylítlo: „Ježíši, prosím!“ Ačkoli jsem si byl naprosto JIST, na rozdíl od těch dvou v traktorech, že se to NIKDY nemůže podařit, viděl jsem, jak se oba pohnuli. Sunuli se za strašného řevu, skřípění a naklánění ze strany na stranu do kopce, druhý traktor s předními koly ve vzduchu, cestou, která se mezitím nějak stala bahnitou a sunuli se výš a výš až traktor s primářem starším projel pomalu kolem mě i a pak i maringotka a zastavili se oba nahoře na rovině.

Pak oba vystoupili, navzájem jsme se poplácali a primář starší navrhl, že ji ještě definitivně zaparkujem. Měli jsme vyhlédnuté místečko přesně v protilehlém cípu louky, než ve kterém jsme se nacházeli, takže tmou tmoucí, lébrž kupodivu nebylo žádného pouličního osvětlení, jen při jednom svítícím reflektoru jsme překodrcali louku, řádně přerytou divočáky a další půlhodinku parkovali maringotku tak, aby stála pokud možno vodorovně. On ten výraz „vodorovně“ dostal zase další dimenzi, když se mi pak vevnitř všechno pomalu kutálelo ke stěně. Mladší primář mi nezištně navrhl, že mi ji zítra pomůže dovyrovnat.

Kolem kol maringotky jsme pak už jen narychlo a provizorně nakouleli kulaté balíky slámy kvůli zajištění, které byly na louce naštěstí přítomny. Chytal jsem totiž nerv, že až sem zítra zase přijedu, najdu celou maringotku sjetou z kopce v lese. Primář mladší prohodil, že sama sice nikam nesjede, ale že pokud nesundám kola a oj, místní romové ji stejně odtáhnou. Neměl jsem sil strachovat se ještě o tohle a nasedl jsem k primáři staršímu do traktoru a pomalu jsme tmou sjeli tou samou cestou dolů z lesa k zaparkovanému autu, kde čekala chudák vymrzlá manželka. Cestou jsem ještě primáři staršímu vnutil litránek a nenechal si to vymluvit. Na oplátku řekl, ať si někdy přijdem k nim pro vajíčka a mladýmu ať prý nic nedávám. Pokýval jsem a když jsem vystoupil, zbytek peněz jsem vnutil mladšímu primáři. Měl jsem takový zvláštní a jasný pocit, že dát vše, je správné.

Maringotka zaparkována
Maringotka zaparkována