středa 27. dubna 2016

Jungova teorie práce

Když jsem byl ještě malé pimprle a díval se každou neděli ráno na Studio Kamarád s Jirkou a Lenkou, strašně jsem se vždycky divil proč v pohádkách každý chasník HLEDÁ PRÁCI. Když za Carlem Gustavem Jungem přišel klient s tím, že přišel o práci, Jung řekl vesele: „Výborně, jdem slavit!“ Když přišel klient, že ho v práci povýšili, Jung se zakabonil řka: „Tak jo, něco s tím uděláme.“

Celá léta jsem se snažil najít práci snů, najít svůj „důlek“, jak se tomu dnes odborně říká. S odporem jsem přičuchnul k digitálním nomádům, kteří vydělávají tím, že radí lidem jak vydělávat.

Takže pamětliv příkladu starého dobrého C. G. Junga, s největším úsilím jsem si konečně opatřil vysněné podřadné zaměstnání a nastoupil jako skladník v jednom obchodním řetězci. Od prvního dne jsem byl nadšen. Tolik práce a za tak málo peněz, starouš Carl by mne pochválil. Nastojte.

Teprve v šest hodin ráno jsem povinen převzít pečivo od několika pekáren, jež nás zásobují a jejichž dodávky na mne už za deset šest trpělivě troubí před branami skladu. Jedná se pouze o nějakých osmdesát devadesát beden rohlíků, chleba a dalších těch makových a tvarohových věcí. Všechno to spočítat, orazítkovat, odvézt holkám dovnitř a vrátit, co se předešlý den neprodalo. Jen co odjedou pekaři, na řadě je zelenina a sejry, jogurty a tak. Bývá toho jen nějakých sedm palet a bohudík jsem na to zas téměř sám. To všechno je bohužel celkem pohoda, naštěstí potom začne konečně ta pořádná hoňka.

Přijedou kamiony s pivem, coca-colou, pepsi-colou, knedlíkama a pizzama a bůhvíčím ještě a mezitím ještě další kamiony z našich centrálních skladů, které přivážejí jak by řekl Konstantin Biebl „z dalekých zemí čaj a kávu.“ A prací prášky, limošky, nudle, sušenky, polívky, koření, čokoládky, brambůrky, chlast, prostě to všechno, co nevíme dřív co koupit. Pokaždé přijde obrovské množství něčeho, co je zrovna v „akci“ a lidé se pak strkají a skupují to ve velkém, místo aby kupovali to, co původně chtěli. Například visací zámek, jenž koštuje 75,-. Když je v akci, je u něj cedule: Původní cena 185,-, nyní pouze 75,-.

Kamiony přijíždějí průběžně po celý den, zaplaťpámbu, že nemám teméř čas jít na záchod. Běhám jim otevírat přední bránu a zavírat za nimi zadní bránu, neb takový tirák se jen tak někde neotočí. Pak parkuju a hledám místo pro všechny ty vysokánské palety (chce to fištróna a pořádné orientační schopnosti, všechno místo je vypočítané na milimetr a když ne, stojí to život nejeden olivový panenský olej (bezvadně se to uklízí) a nejedno instantní kafe. A rozbaluju a rozděluju to podle druhů. Za každou přijatou paletu většinou vydám jednu prázdnou a je na to potřeba speciální papír. Na jiném papíru je uvedeno, kdo a kolik toho veze, v kolik přijel a odjel. Všechno, co v jeden den přijede se musí (digitálně pochopitelně) zaevidovat a roztřídit ještě ten samý den. Podle čárových kódů rozumí se, které zaevidováním pozbývají významu, neptejte se dál. Ve volném čase v běhu ještě stíhám vyměnit nové cenovky v úseku minerálek, dobrých vod, limonád a piva, doplnit regály, vytisknout plakáty apod. Také dopravovat celopalety akčního zboží na „market“, jak tomu říkáme odborným žargonem. Např. mlíko, cukr, colu, všechno. Na jednu paletu se vejde 64 balení cocacol po šesti, 61 balení mlíka v krabicích po desíti. Takže mám fitko zadara, to je snad jediná nevýhoda. Šéf i holky z úseků mě ale naštěstí pérujou tak, abych se moc nezastavoval – tu je potřeba sundat zdvižkou od stropu z 15 metrů pár rolí hajzlpapíru, psího žrádla a tak. K tomu je třeba si nejprve uvolnit cestu a odparkovat ostatní palety, stojící v cestě. Často se mi to podaří i za méně než hodinu, stále se zlepšuji.

Taky musím ještě běhat k flaškomatu a třídit prázdný sklo od piv. K tomu jsem si musel vytvořit speciální excelovou tabulku: Plzeň, Gambáč, Radegast a Primus k sobě, pak Staropramen a Bráník k sobě, Heineken, Krušovice a Starobrno, Budvar a Pardál atakdál. Samotnou kapitolou je pivo Bernard, a jeho dřevěné těžké a křehké bedýnky s třískami a rozklíženými rohy, jenž nesednou na ostatní umělohmotné pivní bedny. Je v tom určitě velká dávka poezie. No.

Na to všechno mám času víc než dost, začínám v šest ráno a končím už v sedm osm devět večer, dá se to tudíž stihnout. Do budoucna přemýšlím ještě o lepším využití těch několika málo minut, kdy zhruba v půli dne běžím po schodech nahoru do šatny se přezout do odpružených běžeckých najků, abych necítil bolest v nohou.

Večer už jen vytřu celý obchod, zametu venkovní rampu a dvůr a přeparkuju venku všechny nákupní vozíky - to už je hlavně zábava.

Vyčítám si jedině tu dvakrát půlhodinku denně pauzy na suchý rohlík. Jinak nemám kdy přemýšlet nad blbostma jako: kdo jsem, kam jdu a co je mým posláním a v duchu si blahořečím, když si vzpomenu na své prvotní obavy před nástupem z toho, že budu mít snad v práci čas si číst.

Co se týče mého šéfa, nemohu říct jediné špatné slovo. Je to člověk ryze pragmatický, rychlý a zcela neosobní a veškeré pokyny zadává za chůze jazykem, který je mi sice povědomý, ale ne zcela se v něm orientuji. Výjimkou byl nedávný rozhovor, který mi spravil náladu po celodenní šichtě, kdy houpaje se na patách děl: „Robine, ty tři dny, kdy jste si vzal volno po narození vašeho mladšího syna, vám strhnu z dovolené. Jo, a za tu flašku whisky, kterou jste nám sem dones jako na oslavu, jsem měl pěknej průser.“ A ještě přátelsky dodal, abych nebyl tak zapšklý. To jsem se – přiznám – zastyděl.

Když jsem se ten večer dovlekl domů, měl jsem ještě krátkou řeč k onomu nejmladšímu synovi, který má právě novorozeneckou koliku, takže nespí, nejí, nekadí, jen brečí. Řka: „Trochu na tom zapracuj, hochu, už jsi velký kluk, jsou ti skoro tři týdny a někteří z nás se potřebují vyspat do práce“, se na mne zadíval a vzápětí zkřivil pusinku a vyloudil ten nejhlasitější nářek, kterého byl dosud schopen. Tak se těším zítra do práce. Je neděle, tak bude bohužel v práci klid.

Žádné komentáře: