Cesta z města aneb Co bylo před skladníkem - part 1.

Několik týdnů před stěhováním jsem si přestal holit podpaží a přirození v očekávání prudké zimy, strávené v lesích bez tekoucí vody, splachovací toalety, elektřiny a topení, vyjma kamen na dřevo, (kteréžto bylo třeba nejdřív najít, nařezat, naštípat a usušit). Co jsem se ho natahal ze svažnatých lesů kolem naší maringotky! Já, který si v lese spíš vypíchne oko o větev a ze všeho, co bzučí či alespoň leze, mám husí kůži!

Třímaje v ruce motorovou pilu, jsem se v roztržených montérkách (způsobeném motorovkou) spouštěl do temných roklí nepřátelských doupovských hvozdů, pátraje po ležících kmenech, řezal je a dopravoval je hnijícím listím a temným tichem zpátky do kopců, kde jsem je, plivaje duši, nakládal na připravené torzo dvoukoláku, které jsem opatřil důmyslným drátěným aparátem, který - jak jsem si představoval - zabrání sesouvání klád při jízdě divočáky zrytým terénem zpátky k maringotce, kde má žena připravovala na propan butanu makrobiotický eintopf a starší synek si hrál na podlaze s polínkem a papírovou rourkou od toaleťáku.

Ráno před maringotkou

Vidina zimy, "která se blíží," nás také přiměla ke koupi zimních vojenských bot s podrážkou s masivním vzorkem, kterých jsme moc neužili. Známí nás také ponoukali ke koupi sněžnic, ale, bohudík, sešlo z toho.

To bylo tak. Kdysi před lety jsme se rozhodli koupit několikahektarový kus země, na kterém jsme (já) měli vybudovat srub a hospodářství. S chlévy, poli a sady - zkrátka vším, co patří na rodový statek. Vydatně nás v rozhodnutí podpořilo objemné, několikasvazkové říkání o jisté poustevnici jménem Anastasia, která žila sama v sibiřských lesích, hojně zásobována oříšky od veverek a teplem živé medvědice, jenž docházela pravidelně do její zemljanky. Anastasia dále vládla nadlidskými schopnosti, např. telekinezí a telepatií a hlavním bodem jejího poslání byla záchrana planety formou drobného individuálního zahrádkaření. Jakkoli se to zdá nepravděpodobné, kniha nás natolik uchvátila, že jsme příkladu následovali.

Jak se postupem času ukázalo, nebyli jsme zdaleka jediní a při hledání podrobnějších informací jsme naráželi na celé skupiny lidí, organizovanými pod pojmy "permakultura, přírodní stavitelství" a něžným trojlístkem "eko-bio-raw". Absolvovali jsme kurzy jak postavit dům z hlíny a slámy, jak pěstovat "jedlý les" a jak získávat elektřinu šetrně, např. z našich výkalů. Potkávali jsme stejně směřující bojovníky za záchranu planety, odhodlané vyskočit z krysího závodu a navzájem se ujišťovali, že snad nejsme úplně šílení. Kdo nás naopak pokládal za úplně šílené byli chudáci naši rodičové, když jsme je informovali, že opouštíme teplá zaměstnání v matičce Metropoli, prodáváme náš vysněný dům, který jsme si v potu tváře nechali postavit a odjíždíme s miminem a kocourem ve novém terénním voze z bazaru vstříc zelené budoucnosti.

Och, jaké to bylo dobrodružství, život v lese s divou zvěří, divočáky, jeleny, sršni a netopýry, noční čůrpauzy na otevřené louce pod nebem plných hvězd, bez kadibudky, v prosinci, v maringotce s kouřícími kamny...

To be continued...

Soumrak nad maringotkou