19 června 2016

Jak jsme zachraňovali planetu - part 2.

Prý, že městský člověk lidský splachuje každé své velkolepé hovno deseti litry pitné vody. Nový den na Zemi začíná většina z nás tímto rituálem a zbytek ho provádí holt až v práci. Jako čerství adepti permakulturního hospodaření jsme dedukovali, že tento způsob sraní zdá se nám poněkud nešťastným. Znal jsem dokonce jednoho, který si zřídil vlastní, alternativní, suchou a pilinovou toaletu doma u rodičů v pokojíčku. Usedal prý na ni zároveň k četbě manuálu o kompostování.

Sníh poletoval, vítr dul a já sám sebe shledal v nepohodlném podřepu na místě, které jsem pro sebe nazval "Srací háj". Byl to romantický palouček s nízkými pokroucenými stromy a zemí zrytou divočáky. Když jsem do něj běžel přidřepnout poprvé (dlouhá doba tehdy ještě zbývala k uplynutí, než jsem horko těžko zhotovil kryté místo s výhledem a k zasednutí), hledal jsem nejdříve nějaký přirozený háček, větévku, na kterou bych si pověsil svůj zálesácký žaket. Všechny byly ale nanicovaté, odlamovaly se, bunda se neustále válela v mokré trávě a já měl věru kvapík. Nechal jsem ji ležet.

Odhalil jsem své zálesácké líce vichru, sněhové vločky rozverně ďobaly do mých běloskvoucích hýždí a já se přidržoval nejnižších větví před sebou, měje se ostražitě před divočáky.  Roli toaletního papíru jsem chránil v kapse. Přestože jsme byli na samotě v lese, blízko byl posed a já se tak neubránil nepříjemnému pocitu, že se octnu na youtube kanále nějakého myslivce či hajného v pozici, která mi nebude zrovna vhod. „Ale co,“ řekl jsem si, „nesplachuju pitnou vodou, hlavně, že zachraňuju planetu!“

Vpravo vstup do "Sracího háje"
Avšak dosti zlehčování, bylo tam nahoře na horské louce i dole v lesních roklinách bezpočet chvil, kdy bych se své vlastní smrti s radostí konečně svěřil v její sametově konejšivou náruč. K tomu ale nikdy nedošlo a tak jsem si umínil, že se alespoň pokusím zkrátit svůj vyměřený čas na nutné minimum, nenacházeje valného smyslu v ničem dalším, než v zírání do šumících korun vysokánských borovic, jejichž kmeny vábí zálesáky svou žhnoucí září. Tím, že se přestanu bát a naopak začnu riskovat, co mi budou síly stačit. Škádlil jsem smrtku namouvěru jen co je pravda. Výsledkem však bylo, že jsem nahoru dostal takové množství dřeva, jakého bych se ve snu nenadál.


Trvalo léta, než jsme dospěli až sem, na louku obklopenou lesy, jejíž další dvě části byly od té největší odděleny hustými nálety, jenž za nocí tajemně promlouvaly. Léta trvalo, než uzrálo rozhodnutí a další roky hledání pozemku, který by byl na samotě, ale aspoň jakž takž v dosahu civilizace, který by byl orientován na jih kvůli úrodnosti a zbudování „slunečních pastí“, na kterém by byla voda, abychom na to taky měli, atd atd. S odstupem času jsem konečně ochoten sám sobě přiznat, že jsem celý proces tak trochu brzdil, necítil jsem se totiž jako pravý ekolog natož jako zemědělec či statkář. Jako zálesák jsem nicméně alespoň vypadal, zvlášť když jsem se přestal holit a podržel v ruce sekerku.

Žádné komentáře: