"Na to, že mi dáváte výpověď, se tváříte nějak vesele."

Následující dialog proběhl nedlouho poté, co jsem opět v práci začal vidět rudě a vletěl jsem k šéfovi do kanclu, kde zrovna probíhala debata o tom, kdo zvoral objednávku masa a řval jsem:

"Tak já trávím u posranýho flaškomatu většinu pracovní doby a vy mně budete prcat, že jsem ho nechal včera večer plný? Tak já se tady prostě svlíknu (z pracovního mundúru) a půjdu domů."

Šéf chvilku koukal a pak řekl: "Robine, vy se většinu času tváříte buď nasraně nebo jako nekňuba. Ale vy VÍTE. A víte, jak jsem to poznal? Podle toho, jak se smějete. Když se smějete, jste king. A přitom jste odešel z Prahy, dřete tady jako skladník za mizerný prachy a ani nemáte odvahu říct mi, že chcete zvýšit plat."

Řekl jsem, že nechci zvýšit plat. Čistě abych ho pozlobil. Odpověděl, že už mi bohužel navrhl odměnu ve výši měsíční gáže. Řekl jsem, že v tom případě končím, protože mi za týden stejně vyprší zkušebka a já se plánuju stát profesionálním tatérem. Stáli jsme vedle sebe vzadu na rampě a kouřili borůvkový camelky než je úplně stáhnou z prodeje.

Šéf: "Na to, že mi dáváte výpověď, se tváříte nějak vesele."
Já: "Vy se taky tváříte vesele."
Šéf: "Já jsem zkouřený."
Já: "Aha."
Šéf: "A tykáme si, ať nasereme ostatní."
Já: "Oukej."
Šéf: "Ještě chvíli vydrž, jo?"
Já: "Tak jo."

Odcvrnkli jsme cigára, naštěstí těsně vedle kanálu, takže se krásně skryla mezi desítkami dalších vajglů ostatních zaměstnanců. Takže si budu moct po šichtě zase pořádně zazametat.